Ve čtvrtek 5. 12. se v sále budovy Nové radnice na Prokešově náměstí rozhodne, zda promění svou nominaci naše dobrovolnice Renáta Gajová v soutěži Dobrovolník roku města Ostravy. Nominovaná byla hned ze dvou institucí. Jednak za svou dobrovolnickou činnost v naší pobočce Polanka a také ze spolku Tutorie, organizace, která je zaměřená na doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí v Ostravě.
Renáta Gajová
Narodila se ve Frýdku-Místku. Kromě studia požární ochrany vystudovala na zdravotnického záchranáře a nyní se věnuje studiu knihovnického minima. Absolvovala kurzy první pomoci a krizové intervence, což ji naučilo zodpovědnosti a rychlému rozhodování. Pracuje jako copywriterka. Ve volném čase se věnuje urbexu a svým třem psům a šesti kočkám. Jak sama říká:“ Každý den mi mí zvířecí parťáci připomínají, jak důležité je najít radost v maličkostech. Ráda kombinuji své zájmy, ať už v práci s dětmi, v pořádání akcí, nebo v objevování nových způsobů, jak být prospěšná komunitě kolem sebe.“
Renáto, můžete nám říct něco málo o sobě? Co Vás přivedlo k dobrovolnictví?
K pomáhání jsem byla vedena už od mala. Vyrůstala jsem na vesnici, kde bylo běžné si vzájemně pomáhat. Moje mamka docházela jako dobrovolnice mezi hendikepované klienty, a často jsme jezdili s ní. Po přestěhování do města jsem ve svých 16 letech hledala, kde bych mohla být užitečná, a objevila jsem malý útulek pro zvířata, kde jsem dlouho pomáhala. Pak jsem našla kouzlo canisterapie – propojení čtyřnohých parťáků s lidmi. To mě přivedlo k organizaci Podané ruce, kde jsem se mohla připravit na zkoušky z canisterapie. Následovalo mnoho dalších zkušeností, od covidu přes tornádo na jižní Moravě až po uprchlickou krizi spojenou s válečným konfliktem na Ukrajině.
Jak jste se dostala ke spolupráci s naší knihovnou?
Během působení na KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině) jsem spolupracovala s mnoha lidmi, včetně těch z knihovny. Nejvíc mě ovlivnila Kája Zábojová (knihovnice z pobočky v Polance), se kterou jsme si vytvořily silné kamarádství. Začala jsem za ní jezdit do pobočky v Polance, kde jsem trávila spoustu času. Chtěla jsem zjistit, jak knihovna funguje a co všechno obnáší práce knihovníka, což mě přirozeně vedlo k dobrovolnictví přímo v knihovně.
Co vás na práci dobrovolnice nejvíce baví? Je nějaká činnost nebo projekt, na který jste obzvlášť pyšná?
Na dobrovolnictví mě baví hlavně rozmanitost a možnost získávat nové zkušenosti. Člověk se setká s mnoha lidmi, jejichž životní osudy jsou inspirativní, a zároveň si přehodnotí své priority. Nejvíce pyšná jsem na to, že jsem si v rámci KACPU mohla vyzkoušet roli koordinátorky dobrovolníků a pomáhala těm, kteří se zapojili poprvé a měli strach, co očekávat. Tato zkušenost pro mě byla velmi cenná.
Jaké aktivity Vás v knihovně nejvíce naplňují?
Dobrovolnictví v knihovně je pestré a každý si najde to své. Mě nejvíce naplňuje organizace akcí a kreativní tvoření. Jsem pyšná na projekt bosého chodníčku, který vznikl během Evropského týdne mobility. Děti i rodiče přenesli nápad z papíru do reality, a chodníček je stále oblíbený, zejména v klubu pro děti a jejich rodiče Broučci. Dalším milníkem bylo moderování Noci s Andersenem, které jsem letos poprvé převzala od Káji Zábojové. Také mám radost z prvního PolTeen klubu pro teenagery, kde jsem představila canisterapii a moji psí parťáci Theo, Matty a Merlin mohli být součástí programu.
Zmínila jste, že máte ráda zvířata a pomáháte bezbranným bytostem. Jak tento postoj ovlivňuje Vaši práci dobrovolnice?
Myslím, že postoj ke zvířatům a jejich ochraně se promítá do všeho, co dělám. Bohužel se často setkávám s lhostejností lidí vůči zvířatům. Je proto důležité, aby existovali lidé, kteří věnují svůj čas právě péči o ně. Zvířata neumí mluvit, ale svou vděčnost vyjadřují jinak – a to je pro mě neuvěřitelně silné. Například můj pes Matty, kterého někdo vyhodil do popelnice, mi ukázal, že i zachráněné zvíře může být úžasným parťákem.
Máte konkrétní zážitky, kdy jste cítila, že Vaše pomoc měla opravdu velký dopad?
Takové zážitky jsem měla například na KACPU nebo při mimořádných událostech, jako bylo tornádo. Viděla jsem, jak i drobnosti, třeba teplý čaj nebo vlídné slovo, dokážou lidem dodat energii a zlepšit jejich den.
Co byste poradila lidem, kteří zvažují zapojení do dobrovolnictví, ale váhají?
Dobrovolnictví je krásná příležitost, jak být součástí něčeho smysluplného. Pokud váháte, začněte tím, že zjistíte, co by vás bavilo – třeba organizace akcí, práce s dětmi, nebo i jednoduchá pomoc v zákulisí. Knihovna je klidné a přátelské místo, kde se můžete setkat s lidmi s podobnými zájmy a získat nové zkušenosti. A i malá pomoc může mít velký dopad.
Jaké máte sny nebo přání do budoucna?
Mým velkým snem je založit malý hospic pro starší a hendikepovaná zvířata. Také bych si přála stát se plnohodnotným knihovníkem, ale zároveň zůstat dobrovolníkem – právě to mi přináší radost. Splněním snu pro mě bylo i ocenění za dobrovolnictví, které mi dodává energii pokračovat.
Chtěla byste něco vzkázat čtenářům?
Dobrovolnictví je jednou z nejkrásnějších cest, jak obohatit nejen životy druhých, ale i ten svůj. Ať už pomáháte lidem, zvířatům, nebo komunitám, každá, i malá pomoc má smysl. Nebojte se zkusit něco nového – nikdy nevíte, koho inspirujete nebo jaké dveře vám to otevře. Děkuji, že jste si našli čas na přečtení mého příběhu, a přeji vám, abyste našli to, co vás naplňuje a dává vašemu životu radost a smysl.
Rozhovor pořídila mluvčí KMO Alena Bittmarová v pobočce Polanka