Paměť Ostravy

Projekt Paměť Ostravy je dlouhodobým projektem Knihovny města Ostravy, který je realizován od roku 2014. Projekt se zaměřuje na sběr vzpomínek na život v Ostravě a je tedy unikátním zdrojem poznání života obyvatel města a regionu ve 20. století. Doposud byly v rámci projektu vydáno již 5 sborníků vzpomínek.

Zajímají nás vzpomínky nejen na významné historické události, ale zejména na obyčejný každodenní život na Ostravsku. Zavzpomínejte s námi na příběhy, které Vám vyprávěli Vaši rodiče či prarodiče nebo se s námi podělte o svůj životní příběh a zavzpomínejte na život v koloniích, v obcích tvořících Ostravu, práci nejen na šachtách či v železárnách, ale také v obchodech, nemocnicích, kultuře či ve školství. A jelikož život není tvořen pouze prací, tak se můžete věnovat i trávení volného času, svým zájmům a koníčkům, chvílím obyčejným i svátečním.

Vydali jsme novou publikaci Paměť Ostravy 2022-2024. Dostupná je k vypůjčení v každé pobočce Knihovny města Ostravy od 11. 10. 2024.

Projekt je realizován s finanční podporou statutárního města Ostravy.

Kontaktní osobou je Mgr. Lucie Nováková Kučerová

tel.: 602 124 102, 599 522 102

e-mail: pametostravy@kmo.cz

Bližší informace vám také poskytnou knihovníci na každé pobočce KMO.

fotografie od pamětníků
fotografie od pamětníků
fotografie od pamětníků
Vydané publikace Paměť Ostravy

Ukázky z nejnovější publikace

Oba moji prarodiče se narodili v Kunčičkách a prožili tam celý život. Dědeček pracoval jako horník na dole Alexander, který se začal hloubit v roce 1896, přičemž těžit se v něm začalo v roce 1898. Do dolu nastoupil, když mu nebylo ani 18 let. Když se svět dostal do víru 1. světové války, tak dědeček narukoval na italskou frontu a bojoval v Itálii. Tam onemocněl a utrpěl střelné zranění. I v době, kdy na frontě dostal třítýdenní dovolenou, opět pracoval v dole. Po skončení války se vrátil zpátky do Kunčiček a fáral na „Alexanderce“.

Ze života mých prarodičů ve Staré kolonii v Kunčičkách, Mgr. Šárka Bernsteinová

Já, narozený ve válečné době (1942) na Bohumínské ulici ve Slezské Ostravě, jsem měl jako dítě k řece Ostravici jenom několik desítek metrů – přes dvorek a dolů k řece po překonání tehdy už postavené kamenné regulace. V době mého dětství se však to, co teklo pod Sýkorovým mostem se vůbec nepodobalo té průzračné vodě z horního toku. Barva tekoucí vody byla hnědo – červená a nelibě zapáchala. Přibrala cestou všechny odpady z mnoha průmyslových objektů od frýdlantského Sfinxu, přes paskovskou celulózku a ostravské hutě, uhelné doly a strojírenské mega podniky, a tak byla jednou z příčin zdevastovaného životního prostředí ve městě. Přesto pro nás, početnou bandu kluků pěti až dvacetiletých byl prostor mezi kamennými zdmi a naše milovaná řeka a její přirozené travnaté břehy hlavní základnou pro realizaci našich foglarovských snů – stavění zemljanek, překonávání řeky jakýmkoliv způsobem – na voru, broděním a velmi oblíbenou pomůckou byl montážní můstek pod Sýkorovým mostem.

Ze Slezské Ostravy na kraj světa. Moje magická řeka Ostravice, Prof. Jan Hališka

Vypukla 2. světová válka. První nálet, který jsem zažila právě na Slezské Ostravě, jsme trávili schovaní na haldě. Bylo to něco strašlivého. Začaly houkat sirény, lidé už měli nachystané své zavazadlo. Bylo nařízení, co by si měl každý vzít s sebou – jídlo, pití, léky, nějaké oblečení, pochopitelně doklady a cennosti. Já si přesně pamatuji na to náše. Byl to takový malý kufřík, na haldu jsme to neměli daleko. Měli jsme v něm schované peníze i zlato, protože tatínkův obchod bylo Zlatnictví a hodinářství. Maminka mi tenkrát říkala, byly mi asi čtyři roky: „Marinko, ten kufr musíš velice opatrovat, je tam úplně všechno, co máme. Kdybys ho někomu dala nebo ho ztratila, či někde zapomněla, tak se z nás stanou úplní žebráci. Nesmíš nikomu ten kufr dát. Kdyby se tě někdo ptal, co tam máš, tak řekni, že tam máš panenku a šatečky na ni a hračky.“

Vzpomínky na válečné dětství, Marie Szottková

Já jsem měla v dětství ke hře panenku, nábyteček, nádobíčko, to byla má oblíbená hra. Byla jsem citlivé a ustrašené dítě. Přispělo k tomu i to, že maminka mi zpívala písničky, jako Osiřelo dítě, deklamovala Mateřídoušku a zpívala pouťové písničky s tragickým dějem. Bála jsem se samoty a držela se, jak se říká, maminčiných sukní. Nerada jsem chodívala s maminkou na hřbitov, což v té době býval častý cíl našich procházek. Chodívaly jsme tam v neděli. Vždycky jsme se potkaly s někým z rodiny a ti nás pak pozvali na návštěvu. Hřbitov byl v místech nynějšího domu kultury. Bylo to takové zvláštní, mystické místo.

Životní okamžiky spojené s Ostravou, Věra Baarová

Po dvou letech praxe v nemocnici jsem mohla pracovat samostatně. Nastoupila jsem jako porodní asistentka do Poruby na první obvod. Mým rajónem byla oblast od kulturního domu Poklad až po Hlavní třídu. Další úsek už měla na starosti jiná porodní asistentka. Tenkrát se ještě hodně rodilo doma, prostě, kdo chtěl, měl tu možnost. Žena nejprve přišla do ambulance, kde dostala těhotenskou průkazku a já ji potom dostala na starost, když spadala do mého rajónu. Své pacientky jsem měla přidělené. S maminkami jsem se znala, navštěvovala jsem je během těhotenství dvakrát nebo třikrát. Mé povolání bylo krásné, celý život jsem ho dělala s láskou. Líbilo se mi, jak chodily dříve sestřičky upraveny, vlasy stažené do copu, na hlavě čepeček, uniformu, šaty a zástěru jsme museli mít vždy pěkně vyžehlenou. To už se dneska nevidí.

Ostravská porodní asistentka, Jiřina Vávrová